Jedeme dál…

Původně jsem chtěla psát o jednom úžasném webovém focení, které jsem zažila 20.12.2019 v Poděbradech. Ale možná bude lepší, když si sednu a sepíši, jak jsem vnímala focení v celém roce 2019.

To, že jsem fotograf samouk, už asi víte. Vystudovala jsem obchodní akademii, přidala si rok jazykovku, abych pak začala studovat vysokou školu hotelovou. Ano, ještě před 10 lety jsem nevěděla, že bych se někdy focením mohla živit. Já vlastně ani netušila, že fotit umím.

Rok 2019 pro mě byl hodně zlomový. Focení jsem do té doby měla vždy jako vedlejší činnost. Jako něco, co dělám ráda, ale nechci se do toho pustit naplno. Stále jsem měla ruku na ruční brzdě. Stačilo zatáhnout a vystoupit.

Jenže tím, že jsem se přestěhovala a neměla jsem se kam po rodičovské dovolené vrátit, to bylo vyřešeno. Prostě jsem to odbrzdila a stala se FOTOGRAFKOU. Čekala jsem, že se něco stane. Že se něco změní. Ale ono jelo vše dál tak, jak jsem byla zvyklá.

Ono to vše totiž začalo už v roce 2018. A možná už i dřív… Blížící se konec rodičovské dovolené mě tak trošku děsil. Neměla jsem nic jiného kromě focení. Žádná zadní vrátka, žádnou další práci. Po letech, kdy jsem dělala vše možné v rodinném centru a ještě k tomu uklízela barák, to bylo takové divné.

Proto jsem v roce 2018 naskočila do kurzu Podnikání z pláže a toužila si vytvořit svůj web. Svůj online prostor, kde budu nabízet sebe a své služby. Kde budu prodávat, i když nebudu „nic“ dělat.

Byl to hukot. Jela jsem na vlně a tvořila. Plnila jsem poctivě všechny úkoly, zapojila se do výzvy, psala svůj e-book zdarma i ten placený. A u toho všem jsem měla za sebou maximální podporu své rodiny. Můj muž dělal vše proto, abych měla prostor na tvoření.

Jenže na konci roku 2018 jsem zjistila, že tohle, co dělám, nejsem já. Že to nechci dělat stejně jako tisíce dalších. Že takhle mi to nevyhovuje. A celé jsem to „zahodila“. Nechtěla jsme v tom vůbec pokračovat. Nechtěla jsem se „nabízet“ lidem, kteří mě vůbec neznají. Měla jsem chuť utéct co nejdál. Nemít s tím, co jsem tak pracně tvořila, nic společného.

Začátek roku 2019 pro mě nebyl vůbec snadný.

Pustit to! Ano, rozhodnout se to pustit, bylo pro mě to nejtěžší. Protože jsem viděla, jak všichni ostatní dělají vše proto, aby se udrželi. Myslela jsem, že jsem selhala.

Jenže to bylo právě naopak.

Vždyť já šla do kurzu Podnikání z pláže s tím, že chci mít svůj web! A ten jsem měla, ale úplně jiný, než jsem si ho přála mít. Vlastně vůbec nesděloval to, co jsem chtěla světu nabídnout.

Vždyť já si přála mít web proto, aby bylo vidět, kdo jsem a co nabízím. Né abych prodávala online služby! 

Až dnes ráno, když jsem sledovala živé vysílání od Petry Vymětalové (Počítačové blondýny), která mluvila o tom, co je při tvorbě webových stránek to nejdůležitější, mi to došlo. Odpověď na její otázku:

Proč chceš mít web?

Protože chci mít pohromadě vše, co nabízím. Chci, aby ten, kdo navštíví můj web, věděl, kdo jsem já. Aby, pokud moje „já“ zarezonuje s tím jeho „já“, měl chuť mě oslovit a nechat se vyfotit. Nebo aby přišel na můj kurz focení „Když fotí žena“. Abych mohla tak nějak „pohromadě“ ukázat, čím se zabývám.

A tak za 5 minut 12 jsem pomocí jedné dobré duše zachránila svou doménu. A nechala si postavit nový web.

Byla to úleva. „Nemuset“ pokračovat a přitom mít web, který vystihuje, kdo jsem.

Když si vezmu do ruky svůj stolní kalendář roku 2019 a vrátím se o několik měsíců zpátky, dochází mi, že se cítím asi stejně jako před rokem. Jsem zase na začátku. Nevím, co mi rok 2020 přinese, ale vím, co mi přinesl ten 2019.

Musela jsem se naučit důvěřovat. Zahodit strach. Já se paradoxně nebála, že budu mít málo práce, ale že jí budu mít moc. Že nebudu mít volné termíny a nebudu moci vyjít vstříc všem, kdo bude mít zájem o focení. Ano, blbost, já vím, ale pamatuji se, jak silné to bylo.

Také jsem měla potřebu se „stáhnout“. Dát prostor svému muži, který to náležitě využil a mě bavilo ho podporovat v jeho „studiu“ a fandit mu na závodech. Cítila jsem se šťastná.

Hlídala jsem si, abych uvolnila tolik termínů focení, kolik jsem byla schopna v klidu zvládnout. Abych se nedostala do začarovaného kruhu, kdy nevím, co dřív. A ono to krásně fungovalo.

Díky tomu, že jsem si našla úžasnou vizážistku, jsem šla poprvé do boudoir focení. Byl to zážitek nejen pro mě. Cítila jsem, jak se holky proměnily a jak si celé focení užívaly. Jak se k fotkám rády vrací a co vše to u nich „odstartovalo“. Byla to taková „fototerapie“.

Ateliér, to je taková moje stálice. Zůstávám stále u bílého pozadí a nijak neexperimentuji. Tak tomu bylo i v roce 2019. U ateliéru máte jistotu, že když přijdete za rok, budete mít stejné fotografie, jen děti budou zase o kus větší. A to lidi baví. Ten „časosběr“.

Taky proběhly kurzy focení „Když fotí žena“. Tady jsem byla v roli lektorky a cítila se v této funkci jako ryba ve vodě. Baví mě vnímat energii skupiny. Žádná není stejná. Každá chce trošku něco jiného. Kromě základního kurzu pro začínající fotografky byl i kurz speciální „Focení lidí od A do Z“. Myslím, že i ten splnil očekávání.

Na jaře mi přišla další výzva!  Oslovil mě Michal Šviga, lektor kurzů focení (právě u něj jsem začínala), zda bych s ním nešla do víkendového Workshopu. Bylo to najednou něco úplně nového! Trošku nejistota. Ptala jsem se sama sebe: „Bude to fungovat?“ A ono to fungovalo.

Když propaguji vlastní kurzy, vím, co nabízím. Tohle bylo nové. Tady se spojil ten mužský a ženský pohled na focení. Kurz nebyl jen pro ženy, ale i pro muže a měl úžasný přesah. Alespoň pro mě. Těším se, že „Fotoexpedici“ zopakujeme i letos.

Pak nesmím zapomenout na Rehanu a její Angel-wings. Vždycky jsem vykřikovala, že nejsem produktová fotografka, ale tohle je jiné. Tady nefotím jen produkt, ale i duši. A to mě baví. Moc mě to baví. A to naše „ženské sdílení“ je jako bonus. Můj bonus.

Jak jsem už psala, celý rok se snažím si hlídat množství práce. Proto se už většina stálých zákazníků naučila, si říkat o termín focení dopředu. U exteriérového focení je rozhodující počasí. V loňském roce nás „vypeklo“ jen 2x, kdy jsem musela přesouvat termín. Ale zase to za to stálo.

Exteriérové focení miluji asi ze všeho nejvíc. Místa měním dle nálady a vzhledu. Každý měsíc vypadá příroda úplně jinak a já se v ní už pomalu začínám orientovat. I slunce a jeho svit. Ten je pro mě, jako fotografa, zásadní. Proto jsem vděčná, že prší ve dny, kdy nefotím a trávím čas úpravami u PC. A naopak, když fotím, tak se na nás slunce směje (nebo je alespoň pod mrakem). Takže děkuji a doufám, že i letos nám to vyjde!

Svatby. Ty loňské byly srdcové. A úplně nejvíc mě těší, že letos se nevěsty objednávají na těhotenská focení. A že jich je! A myslím, že i další přibudou.

Svatby jsou pro mě stále výzvou. Nikdy nevím, co mě čeká. Nevím, co ten den přinese. Neznám prostory, neznám příbuzné ani nevím, jaká bude panovat nálada, ale když překonám tu počáteční nervozitu a přijedu na místo, tak rázem „jedu“.

Moje první loňská svatba skončila výronem kotníku. Zkušenost na kterou se nezapomíná. Už vím, že je nutné mít Arnicu vždy při ruce. Letos už bych prosila méně „dobrodružství“.

A také nesmím zapomenout na cca 20 psů, které jsem fotila, aby našli rychle nový domov. Byli tací, které bych si nejraději odvezla domů. Proto jsem byla šťastná, když si je pořídili lidé, které znám. To byla pak taková dvojitá radost. A ještě můžu sledovat, jak se jim daří.

A na závěr bych ráda napsala něco o webovém focení. Protože v tom jsem si našla velké zalíbení. Není to tak dávno, co mi došlo, že kurz Podnikání z pláže mi sice nepřinesl to, co se od něho očekávalo, ale dalo mi něco úplně jiného. Něco, co je pro mě daleko zásadnější. Přivedlo mě to mezi skupinu lidí, kteří tvoří weby a vědí, jak důležité jsou pro web právě fotografie.

V kurzu nás sice učili, že fotografie nejsou při tvorbě webu podstatné, ale dva roky jsem sledovala, že to není pravda. Že právě autentické fotografie jsou to nejdůležitější, protože lidé potřebují poznat, s kým budou spolupracovat nebo od koho si budou něco kupovat. Jak na ně ten člověk působí a zda jim je sympatický.

Takže děkuji všem, kdo najdou odvahu a objednají se na webové focení. Vím, že to není snadné. Překročí tím několik svých komfortních zón (pokud zrovna není jejich koníčkem modeling), ale výsledek stojí za to. Díky dostatku času můžeme měnit místa a z focení se stává zábava. Ještě se mi nestalo, že by se někdo neuvolnil a neukázal, co v sobě skrývá.

Focení totiž není jen o mně, ale o naší vzájemné spolupráci. Bez vaší důvěry by to nešlo. Protože teprve potom mohou vzniknout autentické fotografie, které vytáhnout na světlo VÁS. Není nic hezčího, než se s radostí koukat sám na sebe.

Děkuji všem, kdo jste mě v roce 2019 oslovili a stáli před mým objektivem. Vždycky se snažím fotit, jak nejlépe umím. A chci v tom pokračovat i v roce 2020.

Asi bych měla poděkovat i své rodině, že mám prostor na to, co mě baví. Svému tělu, že zvládá ten zápřah a dobře mi slouží. Své fototechnice, která funguje a také notebooku a monitoru za tu „výdrž“. Vážím si toho.

A teď roku 2020 ukaž, co sis nachystal :-).