Tak jo, slíbila jsem si, že budu letos víc psát na svůj blog. A to hlavně proto, abych se podělila o ty drobné příběhy z focení a kurzů. Třeba vás budou něčím inspirovat.
Je to deset let, co jsem dostala svou první zrcadlovku. Od té doby jsem ušla velký kus cesty. Na této cestě jsem se stále hledala a teprve teď mám pocit, že jsem se našla. Našla jsem, co mě při focení baví. Došlo mi, co na něm miluju.
A tohle to je. Miluji zachycovat ženy v jejich přirozenosti. Jsou to ty, které v životě už hodně dokázaly. Stále na sobě pracují a někam se posouvají.
Tyhle ženy se rozhodly ukázat světu, co umí. A já jsem takový jejich prostředník.
Každá je tak jiná a na každé je něco originálního. A já mám za úkol to vytáhnout na povrch. Tu jejich esenci. To jejich „JÁ“. Aby každý, kdo je zahlédne na fotografii, věděl…
Jako třeba Míša. Poprvé jsem ji zaregistrovala, když pořádala hodiny tance. Když se mi konečně podařilo přijet na lekci, omluvila se, že se zranila a hodinu ruší.
Podruhé jsem ji potkala ve škole. Vůbec jsem netušila, že dělá školní psycholožku! A mohla jsem si u ní „poplakat“.
A jaké bylo mé překvapení, když mě oslovila s tím, že by si přála zachytit sebe a svou tvorbu v ateliéru. Tuhle tvář jsem ještě neznala.
Fotily jsme na faře kostela v Hořelicích. Už tohle místo mě dojalo. Okolo tohoto kostela mě vodíval můj pradědeček do školky a vyprávěl mi, jak tam nahoře ve věžičce bydlí rarášek. A teď jsem mohla vstoupit přímo na faru. Jako bych se vrátila v čase. Připadala jsem si jako na zámku. Bavilo mě tam pobíhat a tvořit. A sluníčko tohle mé nadšení sdílelo se mnou.
Míša měla malé zpoždění, a tak mi zatím pan farář ukázal prostory. Přesunula jsem nějaký nábytek, otevřela všechny průchozí dveře a byla spokojená. Tohle je pro mě základ – velký prostor, kam se vejdu se svou Sigmou 135mm art.
A pak přiběhla Míša a s ní vlna energie. Poletovala sem a tam a zjistila, co všechno nechala doma. Pan farář nás zachránil, pro věci zajel a my mohly začít fotit.
Chvíli jsem pozorovala, jak si Míša neví sama se sebou rady. Nikdo by neřekl, že tato krásná štíhlá umělkyně může mít s focením problém. Proběhly obvyklé fráze: „Já se neumím fotit! Já se neumím tvářit! Jsem šílená!“ A úplně nejvíc mě pobavil dotaz:
„Už jsi fotila někdy někoho afektovanějšího, než jsem já?“
Jak říkám, co kus, to originál! A Míša byla krásný originál. Věděla jsem, že to dá. Stačilo jí dát do ruky malířské náčiní a postavit ji k plátnu. Po „rozlítanosti“ nebylo ani památky a já si to celé začala užívat. Ty detaily… Barvy… To prostředí…
Čas letěl tak rychle, že nám zbylo jen deset minut na venkovní focení. Ale v tu dobu už z Míši vyzařoval takový klid, že nám ta chvíle stačila na zachycení toho, co jsem si přála.
Přesně ve 12 hodin se ozvaly zvony kostela a my se rozloučily.