Víte, jakou dobu mám teď nejraději? Ráno, protože všichni spí a já mám čas sama na sebe.

Poslední dobou se orientuji v čase už jen podle týdnů, které jsou označené ve školních složkách holek. Teď jedeme 6. týden domácího vzdělávání. Vidím u sebe značný posun. Pochopila jsem, že se nic nestane, pokud to nebude hotové včas nebo tam budou chyby.

Obě děvčata mají úplně jiný přístup ke vzdělání. Ani jedna není nadšený studijní typ, ale u první vím, že si vše ohlídá a včas odevzdá. U druhé už tuto jistotu nemám, protože je na světě spousta zajímavějších věcí, než dělat školu. Tady už musím důsledně kontrolovat počet splněných úkolů na den, aby jsme se z toho pak obě na konci týdne nezbláznily.

K tomu všemu tu mám benjamínka, který musí každý den procvičovat logopedii. Ještě že má spoustu pomůcek formou hry, a tak hrajeme pexeso a karty… I u něj už vím, že ani on nebude nadšený student. Ze všeho nejvíc odmítá kreslit.

Zvláštní, že ani jedno z mých dětí neumí sedět na židli v klidu a dávat pozor. No, zase mají jiné přednosti, že?

Nejstarší je cílevědomá, prostřední se ráda o někoho stará a nejmladší si užívá role třetího dítěte. Jenže nesplňte mu, co mu na očích vidíte, když se na vás podívá a řekne: „Mami, ty si láska!“

Pak tu mám také svého muže. Několik týdnů domácí karantény prověřilo i náš vztah, obohatilo naše kuchařské umění a ověřilo naši sílu, ustát období krize.

Postupně si procházíme různé fáze od popírání, strachu až k přijetí. A také nám tato doba přinesla spoustu uvědomění. Naučila nás žít společně a brát ohledy na druhé (i když v případě obou puberťaček to je prostě masakr). Tohle je lepší, než nějaká rodinná terapie. Je to takové intenzivní a člověk nemá kam utéci.

Je to 6 týdnů a mně se zdá, že je vše úplně jinak. Mnohokrát jsem si říkala, co bych dělala, kdybych nefotila?

A je to tady, Gábi! Ty, portrétní a svatební fotografka, si teď pár měsíců nezafotíš! A teď se ukaž, co budeš dělat!

Byla jsem prostě postavena před hotovou věc. A začala si hledat brigádu, abychom měli co jíst. Jenže to taky nebyla taková sranda, protože jsem prostě „moc vzdělaná“ a chodili mi zamítavé odpovědi. A tak jsem vyčkávala, co bude. Sledovala skupinu Fotografové v karanténě a snažila se si srovnat, co vlastně teď smím nebo nesmím dělat/fotit.

A pak to přišlo. Kamarádka mi napsala, že u nich v práci se hledá záskok za mateřskou. Pan ředitel nepotřebuje nikoho na plný úvazek, ale někoho schopného. Nejprve jsem s díky odmítla, že hledám „jen“ brigádu na dobu, než se to celé přežene. Až pak jsem se k té nabídce zase vrátila, celé si to „nacítila“ a šla do toho.

Kdyby se mě někdo předtím zeptal, co bych dělala, kdybych nefotila, neuměla bych vám odpovědět. Neměla jsem žádnou konkrétní představu. A vidina, že někdy přestanu fotit, pro mě byla úplně nepředstavitelná. A najednou to tady bylo a já věděla, že to jinak být nemůže.

Životopis jsem poupravila na novou pozici a při psaní motivačního dopisu jsem se už viděla v kanceláři. Reakce od pana ředitele na sebe nedala dlouho čekat a po milém telefonickém hovoru jsem se těšila na přijímací pohovor. A byla přijata.

Často teď slyším věty typu: „A není to škoda?“  Nebo: „Vždyť je fotografování tvoje vysněné povolání! My si tě v kanceláři neumíme představit.“

A já jsem si to tam hned představit uměla. Moje duše se tetelila radostí, když jsem vstoupila do budovy. A ani ne za hodinu jsem odcházela s pocitem, že jsem šťastná za tuhle příležitost.

A pak to ze mne celé spadlo. Všechen ten stres, co teď budu dělat, když nesmím fotit.

Díky tomu všemu, co teď přišlo, jsem si uvědomila, co mi chybí. Že mi nedělá dobře být pouze OSVČ. Že jsem „vztahový“ typ, který potřebuje někam patřit. A že mi určitý „řád“ také pomůže. Být fotograf je sice krásné, ale na druhou stranu mají u nás doma všichni pocit, že „nic nedělám“ a jsem jim neustále k dispozici. Nemám žádnou pracovní dobu ani pracovnu, kam bych se zavřela a pracovala, a pak šla „domů“.

Bude to vše jiné. Vím, že přesně takové, jaké to teď má být.

Myslím, že nejvíc se na to těší moje děti. Držely mi všechny palce, abych byla přijatá. Konečně budou mít „normální“ mámu, která není stále doma, když přijdou ze školy. Ale také jim už nikdo nedoveze zapomenutou svačinu nebo tělocvik na recepci do školy.

A foťák, ten nepověsím na hřebík. Stále si nechám své stálé zákazníky a budu fotit pro radost! Ano, to je to, co zase potřebuji – fotit z lásky – z lásky k lidem i k focení. Já nejsem fotograf „podnikatel“, já jsem „divný fotograf“. Potřebuji u toho „cítit“ a být napojená na druhé.

Myslete na mě! A děkuji!

A jako dárek bych vám ráda věnovala svůj e-book Když fotí žena. Třeba někoho nakopne a přivede k focení. Je tam můj příběh, jak jsem začínala… Takže pokud máte zájem, neváhejte a napište si o něj na e-mail gabriela.pausa@seznam.cz. Ráda vám jej zašlu a přidám vás do uzavřené skupiny „Když fotí žena“. Z každé další ženy, která fotí srdcem, mám radost!