Všechny moje blogové příspěvky bývaly veselé, plné sdílení radosti z mé práce. Focení pro mne byl vždy relax a bavilo mě tak moc, že se z něj postupně stala i profese. Možná i víte, jak jsem se prala s tím, že nechci být profesionální fotograf, že mám strach, že mi práce přeroste přes hlavu a focení mě přestane bavit. 

Nic z toho se nestalo a já se před rokem rozhodla, že se vzdám všech „jistot“ zaměstnance a budu už jen a pouze OSVČ.

Nebylo to jednoduché a já vím, že jsem tam někde v pozadí cítila strach. Jen jsem ho neuměla popsat. Věděla jsem, že se nebojím toho, že nebudu mít práci. Poptávka převyšovala nabídku už dříve. Také jsem se naučila si hlídat množství práce, abych zvládala odevzdávat včas hotové fotografie a nezbláznila se z toho. Celý rok to fungovalo skvěle a já měla za to, že na stejné vlně pojedu i letos.

Ale už od začátku roku 2020 bylo něco jinak. V lednu jsem jela na úžasné vlně, kde jsem měla pocit, že vím, co dělám a proč to dělám. Že mi má práce dává smysl. Pak přišlo období pochybování.

Co kdybych ze dne na den přestala fotit? Co bych dělala? Co když vyhořím a foťák do ruky prostě nebudu moci vzít?

Prvního března jsem naposledy fotila. Kdybych věděla, že teď si okusím, co to je, ze dne na den nefotit! Osmého března se nás ještě pár sešlo v Praze na workshopu „Jak se dívat kolem sebe a vidět“. Už tam byl znát strach a polovina přihlášených zůstala doma.

A konec. Najednou jsem byla ze dne na den bez práce.

Po 4 týdnech, co jsem měla nemocné děti doma, šly 2 dny do škol a školky. Třetí den už to nešlo. Pořád tady byl můj muž, který alespoň chodil do zaměstnání. Ale i on zůstal doma. Bistro se zavřelo a nikdo nevěděl, co dál.

Nejsme jediní, komu se ze dne na den vše změnilo. A kdo teď dostává pořádně zabrat. Tom si našel brigádu a já mám do konce měsíce čas vymyslet, co budu nebo nebudu dělat.

Je to jen pár dní a mně to přijde tak dávno, co to začalo. 

 

Teď už si umím odpovědět na otázku, zda by šlo ze dne na den přestat fotit. Ano, šlo. Stačí jedno nařízení vlády a je to tady. Beru do ruky kalendář a jen škrtám všechny domluvené termíny. Vlastně ani nevím, zda fotit opravdu nesmím nebo by to nějak šlo. Ateliér je jasný, exteriér také a o svatbách už ani nemluvím. Možná jen přijet k někomu domů, ale kdo by teď o tuto službu stál?

Nahrála jsem do veřejného alba alespoň fotky na prodej, které by někdo mohl využít při své práci nebo pro radost. Nabízím e-book Když fotí žena. To je vše, co teď do konce měsíce můžu.

Do 3 hodin do rána jsem jen ležela v posteli a přemýšlela. Uvědomovala jsem si, co tahle nejistota se mnou dělá. Už jsem věděla, proč jsem se tak bála být pouze OSVČ a nemít žádnou „jistotu“ zaměstnance. Dovolila jsem si přijmout ten pocit, že i JÁ můžu být V PRDELI. Že nemusím být stále ta silná holka, co si umí v každé situaci poradit. Já teď prostě nevím nic.

Tahle doba je tak transformační! Vybíhají mi všechna bebíčka. Všechna stará nastavení, která jsem myslela, že už nemám. Připadám si jako v jiné dimenzi.

Přijdu si tak ztracená, protože prostě nevím, co dělat. O to víc jsem vděčná těm, kteří se orientují v otázkách zdravotního a sociálního a umí mi poradit a dali mi na chvíli pocit, že se nemusím rozhodnout hned teď. Že mám pár dní čas. Jak úlevné.

Víte čeho si teď nejvíc cením? Té solidarity. Toho, že si teď všichni vzájemně pomáháme. A možná se necítím úplně ok i proto, že neumím šít, že nevím, jak druhým pomoci. A jen se zabývám sama sebou.

Abych se nezbláznila, snažím se si každý den vzít alespoň na chvíli do ruky foťák. Rozhlížím se kolem sebe a všímám si probouzející se přírody. Pere se ve mně radost i smutek. A to všechno je na fotkách znát. Protože foťák je prostě jen nástroj, který vytahuje napovrch to, co máte uvnitř.

Proč to tady vlastně vše píšu? Možná proto, že psaní mi vždycky pomáhalo. Že když se o to vše podělím, bude mi líp. Že si srovnám, co je a co není v tuhle chvíli důležité.

Ono vlastně vůbec nebude špatné nechat ten foťák na poličce. Jít pracovat manuálně, a pak se vrátit k tomu, co pro mě už začalo být automatikou. A nebo zjistit, že se k tomu třeba už vůbec nechci vracet. I to se totiž může stát.

Přeji všem, aby tuhle nelehkou dobu ustáli v klidu. Aby si každý den našli alespoň malou radost. Pro mě to je focení (i mobilní) a sdílení toho hezkého kolem mě. Teprve až už vůbec neuvidím nic hezkého kolem sebe, co by se dalo vyfotit, bude to se mnou špatné.

Věřím, že až se za pár měsíců podíváme zpátky, uvidíme, co všechno nám tato situace dala. Kam nás posunula a za co jí můžeme být vděční. Teď to asi ani vidět nemůžeme. Je toho moc. Ale on ten čas přijde.

OPATRUJTE SE! A pokud vám to dělá radost, koukejte se kolem sebe a sdílejte to hezké. Ono je to teď třeba víc než kdy dřív!

 

AHA! A možná že to je to, čím teď alespoň trochu pomáhám. Sdílím krásu! Pojďte se přidat!