Také čekáte, až to uzraje?

O čem chci dnes psát? Sama o sobě a o pocitu, který ve mně uzrál. Došlo mi, že nemám žádné pořádné fotky na web, kterými bych se chtěla prezentovat. Které bych chtěla ukázat a tím nabídnout ostatním, aby mě viděli takovou, jaká jsem.

Přišlo to na mě z minuty na minutu. Bylo úterý, venku krásně. Měla jsem ten den fotit Adélku, ale musela neplánovaně do práce. Termín jsem nabídla dalším zájemcům o focení, ale nikomu se nehodil. Váleli jsme se s Tomem a Sebíčkem v posteli a mně naskočila vidina focení vlastních autentických fotek.

Až jsem se zastyděla, že myslím na druhé, komu by to měkké podzimní světlo udělalo radost a na sebe si vzpomenu jako na toho posledního náhradníka. Stejně jsme chtěli podniknout výlet do přírody, tak proč to nespojit? Koukla jsem na Toma a v duchu se modlila, aby souhlasil.

A on řekl ano!

Kluci mi dali čas, abych se hodila do kupy. Make-up, vlasy, žehlička. Připadala jsem si stejně krásná jako Kiki, když ji Kája namalovala. Na sebe jsem si vzala to, v čem chodím úplně nejraději. To, co jsem já. Když jsem viděla, jak se na mě Tom obdivně podíval, byla jsem spokojená. Nezabralo to víc jak 20 minut a já si připadala nejkrásnější na světe.

Tenhle pocit je před focením hodně důležitý. Protože když se na sebe koukáte sebekriticky a vidíte jen nedokonalosti, tak vám to fotka jen potvrdí.

Vybrali jsme si místo, kde jsme ještě nikdy nebyli. Mohla jsem vsadit na jistotu a jet tam, kde mám vychytané světlo, ale chtěla jsem si užít prima výlet s rodinou. Fotky měly být jen jako bonus.

Zamířili jsme na Cibulku, zaparkovali auto v kopci, kde nebyl zákaz a vydali se směrem dolů, kde jsem cestou zahlédla krásné staré schody. Byla jsem tak natěšená. Měla takovou radost z atmosféry toho místa. Bylo přesně jako na objednávku.

Nastavila jsem Tomovi foťák. Před lety sám fotil, a tak jsem mu nemusela nic vysvětlovat. Našla jsem si vhodné místo a cvičně se nechala vyfotit. Donastavila jsem vyvážení expozice a mohli jsme začít.

Vypadalo to, že se Tom baví. Já běhala tam a zpátky a sebekriticky hodnotila svůj výraz. Měnila jsem pózy, místa a podle světla šoupala i s fotografem. Ano, většinou to bývá naopak, ale v tuhle chvíli jsem byla sama sobě fotografem a Tom jen ostřil a mačkal spoušť. Šlo mu to skvěle!

Obdivuji jeho výdrž. Po pár fotkách, které se mu zdály ucházející, mi chtěl foťák odevzdat, ale já tam stále neměla „tu svou“. To je přesně ten pocit, když fotím ženy a vím, kdy už tam je ta TOP a kdy ještě ne.

Trošku mi od něho chybělo vedení, nějaká zpětná vazba, co se výrazu a pózy týče. Byla jsem mu ale i tak vděčná, že trpělivě plnil mé instrukce.

A najednou jsme změnili místo, já se naladila na Toma, on na mě a bylo to tam! Když jsem viděla náhled, moje srdíčko zaplesalo! Chtělo se mi skákat radostí, protože jsem si připadala tak krásná! A viděl to i on. A já si všimla, jak ho to zase baví. Svítily oči nejenom mně, ale i jemu.

S radostí jsem si vzala zpět svůj fotoaparát a projížděla fotky. Mazala ty, které mi nic neříkaly a kochala se nad těmi, které mě ukazavaly takovou, jakou jsem viděla dnes v zrcadle.

Zbytek výletu jsem byla tichým pozorovatelem. Koukala, jak kluci válí sudy a fotila tu podzimní krásu všude okolo nás. Cítila jsem takové naplnění a věděla, že fotím srdcem. Byla jsem napojená a v souladu sama se sebou. Probudila jsem svoji kreativitu, vnímala světlo a viděla krásu v každém lístečku.

Když jsme přijeli domů, nebyla jsem moc použitelná. Jediné, co mě zajímalo, byly fotky. Tom se postaral o děti, uvařil večeři a dopřál mi čas na tvoření. S takovou radostí jsem je dala sdílet na FB a instagram a těšila se, až vyberu ty TOP a vložím je na svůj web.

Večer, když jsme leželi v posteli, jsem si je prohlížela stále dokola. Ladila se na ně a vybírala tu, která se mnou nevíc souzní. Ze které vyzařuje moje JÁ. Tu, která mluví, aniž by něco říkala. Tu, na kterou se vždycky ráda podívám.

Tak moc jsem rozuměla všem těm ženám, které mi po focení psaly slova díků a věty typu: „Děkuji za fotky. Nemůžu se na ně vynadívat, stále je jedu dokola. Připadám si tak krásná! Gábi, ty jsi kouzelnice!“

A já vím, že to nebylo o mně, spoušť mohl mačkat kdokoliv. Důležité bylo, že se v mé přítomnosti cítily uvolněné. Bylo to o vlastním pocitu „krásna“, o opravdovosti. O otevření svého nitra. O odhození všech masek. O tom, dovolit tomu druhému, zachytit nás takové, jaké opravdu jsme.

Úplně stejně jsem děkovala svému muži. Ukazovala mu fotky. Koukal na ně s radostí a poznamenal: „Ty jo, to mám doma kočku! Já se do tebe snad znovu zamiluji!“ Vtipálek.

A co vy? Jak jste na tom se svými autentickými fotografiemi na webu? Jaký z nich máte pocit? Jste na nich opravdu vy? Prohlížíte si je ráda? Já už jo. A až to uzraje i u vás, jsem tu, abych vám ukázala, jak jste krásné.

Miluji focení a ukazuji cestu, jak pomocí FOTOGRAFIÍ psát příběh vašeho života, který budou chtít všichni číst...Já a moje cesta >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.