Svatba snů

Není to o místě, není to o čase, je to o vzájemné lásce a důvěře.

Přála bych to každé nevěstě zažít a moci být s foťákem u toho.

Znám ty svatby „z důvodu“. Sama jsem tu první takovou měla. Splnila jsem to, co se ode mne očekávalo. Stala jsem se manželkou a pár měsíců na to matkou, která přivedla na svět dítě do „úplné rodiny“. Nepřipadala jsem si krásná, byla jsem „tlustá“ a měla rovnátka. Nemohla jsem si vybrat pořádné šaty (zezadu jsem vypadala jako zašněrovaný stan), protože z těch těhotenských prostě moc na výběr nebylo.

Byl prosinec, náledí, že mi málem podjely nohy, když jsem v 6 ráno vyrážela ke kadeřnici. Ta mi polila hlavu pivem, že to prý nejlépe tuží a načesala mi drdol, že jsem nepoznávala samu sebe. Měla jsem nízký tlak a chtělo se mi omdlít.

Den předem lítaly svatební koláčky vzduchem a já křičela, že si ho nevezmu…

Moje máma, které jsem se chtěla nejvíce zavděčit a vybrala si stejné datum svatby, kdy se vdávala ona, mi oznámila, že má ten den největší tržby v krámě a že na obřad půjde, ale ve 14 hodin se vrátí na krám a bude prodávat.

A takhle bych mohla pokračovat dál.

Obřad jsme měli na radnici Prahy 9. Když jsme si chtěli vybrat hezčí místo, bylo nám oznámeno, že každý normální člověk dělá 23.12. bramborový salát, a tak nás tam neoddají.

A stejně jsem se vdala…

Uteklo hodně let. Narodily se nám dvě dcery a láska se z našeho manželství postupně vytratila. Byli jsme každý někde úplně jinde. Možná to bylo i tím, že jsem konečně po letech našla samu sebe a nebála se ukázat, kdo opravdu jsem. A můj tehdejší muž mě takovou nechtěl.

Když se naše cesty rozdělily, přísahala jsem, že budu raději sama, než za každou cenu s někým. Že pokud potkám člověka, který bude vědomý, bude mě brát takovou, jaká jsem a přijme i mé děti a zvířata, pak s ním ráda vstoupím do vztahu.

A světe div se, on se našel!

Sice jsem ho původně „odepsala“, protože neměl děti a já už další neplánovala, ale svůj názor jsem rychle změnila. Nakonec jsem to byla já, kdo toužil, aby důkaz naší společné lásky běhal u nás doma po obýváku. A i to se splnilo.

Za krátkou dobu jsme toho prožili tolik, že jsem si byla jistá, že si tohoto člověka chci vzít za manžela. Že s ním chci zestárnout.

Pamatuji si na jeho strach, že přijde o svoji svobodu. Říkal si: „Co když se po svatbě něco změní?“

Netlačila jsem na něj. Věděla jsem, že potřebuji, aby jeho rozhodnutí bylo svobodné, že on sám musí cítit, že to tak chce. Musí o tom být přesvědčený celým svým srdcem.

A tak jsme se 23.8.2014 stali manželi.

Vybrali jsme si místo, které mělo nepopsatelnou energii. Své ANO jsme si řekli na zřícenině hradu Sion. Nikde nic, než les, louka a zbytky hradeb.

Před obřadem jsme si stoupli stranou, aby nás nikdo nerušil a dali jsme si slib. Vědomě jsme se dívali sobě do očí a slíbili si, že se přijímáme takoví jací jsme se vším, co k nám patří… A pak jsme vykročili ruku v ruce uzavřít naše manželství před svědky a rodinou.

Tohle jsou chvíle, které si pamatuji nejvíce. Které pro mě byly zásadní. Bylo to o nás a byli s námi ti, kteří nám naši lásku přáli.

A zajímá vás, kdo fotil svatbu fotografce?

Nabídla jsem to Petře, holčině, která začínala fotit. Byla to její první svatba a jsem ráda, že jsem jí dala svou důvěru. I já jsem byla ve svých začátcích vděčná, když mě oslovila moje kamarádka a věřila mi, že to dám.

Čas obřadu jsem měla naplánovaný schválně na odpoledne kvůli světlu na focení. Malý raut pod pártystany, svatební tanec, házení kyticí a odjezd na Kozí plácek s výhledem na Barboru…

Ještě dnes si vybavím to ráno… Snídaně v kavárně jen pro nás dva. Pan a paní Pausa. A tak to celé začalo!

Jsem ráda, že jsem mohla okusit obě svatby. Že znám ten rozdíl, když dělá člověk něco, že se to od něj očekává, ale není o tom vnitřně přesvědčený a naopak, když cítí celým svým srdcem, že přesně takhle si to přeje a vše je v naprostém pořádku.

Jako fotografka mám za sebou spoustu svateb a vnímám, kdy je to jen o nevěstě s ženichem a kdy o plnění něčích očekávání.

Přála bych z celého srdce všem, aby zažili svatbu svých snů. Aby se v ní odrážela jejich autentičnost a láska. Není pak větší radosti, než být v tento den s nimi a moci to vše zachytit přes hledáček svého fotoaparátu. Cítit vzájemnou lásku a napojení je nejvíc i pro fotografy.

Věřím, že bude do budoucna takových svateb víc a víc a já budu moci být u toho.

Žijte svůj sen a mějte se rádi! A pamatujte, že nejhorší doba na focení je v pravé poledne… Myslete na to i ve váš svatební den a nebojte se si ho naplánovat přesně podle vašich představ.

Více o tom, jak se vyvíjela moje cesta focení i partnerského života najdete v mém e-booku Když fotí žena. A zde můžete poznat, zda vaše srdce touží stát se fotografkou.

 

Miluji focení a ukazuji cestu, jak pomocí FOTOGRAFIÍ psát příběh vašeho života, který budou chtít všichni číst...Já a moje cesta >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.