Puntíkaté ráno

Někdy je vše úplně jinak, než si naplánujete.

Třeba včerejší ráno. Měla jsem mít „rande“ s Marínou. Těšila jsem se, jak si užijeme takovou malou „puntíkatou“ jízdu.  Připravila jsem si otázky, na které jsem si přála znát odpovědi pro zajímavý článek na blog. Nachystala foťák, protože jsem měla opět jasnou představu, jak chci Marínu zvěčnit. Do „puntíku“ jsem to měla promyšlené.

Tom měl být doma a Sebastián už se nemohl dočkat, až si s tátou bude hrát. Nic mi nemělo bránit v tom, abych si tu dopolední kávu s M. užila.

Tom přišel domů po půlnoci, vypadal unaveně a řekl, že jde spát, protože ráno brzy vstává. „Vstává?“ Zachytil můj tázavý pohled a připomněl mi, že jde ráno za kolegyni do práce. Vždyť mi to přece říkal! Uááá… Říkal, ale nějak mi nedošlo, že tento pátek. Ten pátek ráno, kdy já mám jít s Marínou na kafe!

Změna plánu! Musela jsem vzít Sebastiána s sebou.

Blížil se čas naší schůzky. Sebastián tvrdě spal. Využila jsem toho, že zrovna přijížděli popeláři, ty on miluje, to vyskočí z postele jedna radost! Celá nadšená jsem ho budila slovy: „Sebí, honem, popeláři!“

Vyskočil, ale né nadšením. Byl vyděšený, co se děje. A už se to s ním táhlo.

V kavárně nás čekala usměvavá, krásně puntíkatá Marína. Moje, jindy pohodové dítě, které nemá s ničím problém, problém mělo. A to velký. Chtělo pryč a to teď hned.

Všechno bylo špatně. Získala jsem trochu času kojením. Mohla si vypít svou kávu se srdíčkem. Dokonce jsem měla na oušku písmeno G! Normálně bych se kreativně vyřádila a měla na kartě nespočet zajímavých fotek. Krásné prostředí, sladěná Marína, která tam přímo pasovala svou energií i zjevem.

Celé čtyři fotky. Udělala jsem čtyři fotky při odchodu z kavárny. Na otázky nedošlo.

Ale nebuďte smutní. Ani já nebyla. Přemístili jsme se tam, kde to má Sebík rád. Probraly život takový, jaký je. Zavzpomínaly na naše babičky, které nás v životě hodně ovlivnily. Fotku už jsem neudělala žádnou, ale zůstal ve mně pocit, že přesně takhle to celé mělo být.

A do mailu mi odpoledne přistály odpovědi na otázky, které mě tak zajímaly! Marína má totiž neuvěřitelnou sbírku „panenek“ – FOTOGRAFIÍ DÁMSKÝCH WC PIKTOGRAMŮ a sama je velice originální člověk.

 

Jak vznikl nápad sbírat záchodové panenky?

Ono to vlastně přišlo samovolně. Když se dívám kolem sebe a něco mě zaujme či mě osloví, fotím si to. A takhle vlastně začaly všechny moje sbírky. Jednou jsem si vyfotila panenku, pak někdy podruhé, a když jsem měla v mobilu tři, řekla jsem si, že bych z toho mohla vytvořit na facebooku album. A pak mě to začalo bavit, a kdykoli jsme byli někde v novém prostředí, musela jsem se jít podívat na panenku.

Nezdá se to, ale i v takové blbosti člověk vidí, jak moc je majitel podniku hravý a kreativní člověk, jak moc má svoji práci rád a jak o ní přemýšlí.

Jak dlouho album tvoříš?

První tři fotky jsem nahrála na konci srpna v roce 2014.

Jak velká je tvoje sbírka?

Ke dnešnímu dni mám celkem 352 panenek. Důležité je doplnit, že už je zdaleka nesbírám sama. Do sbírky se zapojilo hodně mých přátel a dost často mi někdo říká, že kdykoli jde v restauraci na záchod, myslí na mě. Což třeba od mužů by mohlo znít podivně, ale mě to moc těší. Tím spíš, že oni jsou často v ohrožení, když s připraveným mobilem číhají před dámskou toaletou na záběr.

Hodně mě baví, jak taková legrační prkotina probudila zvídavost a sběratelskou vášeň v lidech, do kterých bych to kolikrát ani neřekla.

O sbírce jsem napsala pro server iROZHLAS.cz i článek a založila jí paralelní, veřejnou facebookovou stránku Cherchez la femme. V poslední době jsem neměla moc prostoru ji spravovat, ale věřím, že ještě ožije a dosypu na ni chybějící panenky.

 

Z jakého nejvzdálenějšího místa máš panenku a která je pro tebe nejoriginálnější?

Geograficky jsem to neměřila, která je z nejvzdálenějšího místa, ale mám panenku ze Zanzibaru, Floridy i Nového Zélandu. Chybí mi ještě Jižní Amerika nebo Island, ale ony odtamtud určitě taky nějaké časem přijdou.

Panenky moc nehodnotím, kochám se jimi a líbí se mi, jak se do nich promítá tvořivost majitele podniku. Radost mám z každého nového a originálního příspěvku. Běžný piktogram, který se koupí za pár korun v hobby marketu, umí totiž dát na dveře toalety každý, ale něco vytvořit tak, aby to odpovídalo duchu celého podniku, je tak trochu umění.V tomto směru nezklamou třeba mexické restaurace, tam jsem ještě na prefabrikát nenarazila.

Ale ano, mám jednu srdeční. Když jsem měla loni narozeniny, kolegové mi připravili odkrývací bojovku. Musela jsem následovat indicie po budově a luštit záhadu. Ta se zakončila na toaletách, kde na dveřích visela opravdu originální panenka, panenka jenom pro mě. Měla jsem radost jak malá a dosud je to pro mě jeden z nejhezčích narozeninových dárků, co jsem kdy dostala.

 

Co je tvým koníčkem, co ráda děláš?

Mým koníčkem jsou příběhy. Baví mě poslouchat příběhy druhých, ráda příběhy vyprávím, líbí se mi, když jdou kolem a já je jenom pozoruju, když se propojují, navazují, řetězí i štěpí.

Moje babička byla fenomenální vypravěčka, pro kterou byl „nebožtík“ titul odpovídající skoro tomu vysokoškolskému a fungovala na principu nenechat pravdu zkazit dobrý příběh. Příbuzné to často pohoršovalo, že o nich babička vypráví, co se ve skutečnosti nestalo. Mě ale vždycky bavilo s napětím poslouchat příběh, který jsem prožila i jako jeden z aktérů, protože babiččina fantazie byla neskutečně rozsáhlá a inspirující.

Navíc už tehdy jsem pochopila, že své zážitky cedí přes síto emocí a s napětím jsem četla tu druhou linku, linku emocí a vztahů, kterou babí do svých příběhů přidávala. Moje vášeň pro příběhy se taky promítá do toho, že hodně a ráda čtu, dívám se na filmy, chodím do divadla a taky hodně spím. Stejně jako jsem kdysi naslouchala babičce, naslouchám ráda i svému mozku, když si uklízí.

Taky si po letech hudebkového drilu a utrpení nad pianem (mého i chudinky paní učitelky Tománkové) hledám obyčejný vztah k hudbě. Před dvěma a půl lety jsem se rozhodla se naučit zpívat.

Našla jsem si skvělou, hravou a podobně laděnou učitelku a začala se učit ovládat a poznávat svoje tělo. Začala jsem bojovat sama se sebou, se svojí nedostatečností a musela se naučit přijmout taková, jaká jsem – nedokonalá a pomalými kroky se zlepšující.

Sousedi to určitě nevidí stejně, protože mé výkony mají k přijatelné kvalitě daleko, ale mně zpívání přináší spoustu radosti. Třeba učitelčino doporučení, že abych mohla zpívat čistě, musím si nejdřív dovolit být falešná, je pro mě neuvěřitelně moudrou mantrou, kterou si opakuju u spousty dalších věcí. A dělám si legraci, že za jeden honorář mám hodinu zpěvu i psychoterapii v jednom.

 

Kdo tě nejvíc ovlivnil?

Klíčovou roli v mém životě hrají přátelé, rodina, kterou jsem si vybrala.

Určitě mě ovlivnilo prostředí, ze kterého jsem vzešla. Mám geny babičky vypravěčky, která měla ráda lidi, i babičky učitelky, která se mnou jako maličkou prozpívala spoustu hodin. Vlastně kvůli vzpomínce na ni jsem se chtěla naučit zpívat. Abych zpívala doma a začali si zpívat i moji kluci. Což se mi splnilo. Takže kdybych nepostoupila ve zpívání už ani o píď, je to jedno. Co jsem si od toho slibovala, se splnilo.

Důležití jsou pro mě samozřejmě moji rodiče, kteří mě učili být dobrým člověkem a vážit si lidí kolem sebe. Dali mi jistotu zázemí a vytvořili mi předpoklady, abych získala vzdělání. A i vztah se sestrou, který je komplikovaný a prochází leckdy nečekanými vývojovými zvraty, je určitě něco, co mě na mé cestě formuje.

A v první řadě mě formuje zejména moje rodina. Kluci, kteří jsou veselí, dobří a velmi inspirativní lidé, i jejich tatínek, se kterým je dobrodružství odhalovat různá zákoutí partnerského vztahu.

Kdo je v životě tvým vzorem?

Mým velkým vzorem je Věra Nerušilová, 84letá Kočka ze Záběhlic, moje kamarádka a můj vzor toho, jak procházet životem s písní na rtech a i v pokročilém věku žít život, který má otáčky i smysl.

Co od života chceš?

Chci se na jeho konci otočit zpátky a s úsměvem si říct, že byl dobrý a měl pro mě význam. Že co jsem mohla, jsem ustála, a co jsem neustála, tak to bylo se ctí. Že jsem nikomu schválně neuškodila a ubránila se škodám, kterým šlo. Nevymýšlím si pohřební písně, epitafy, nemám žádná pošetilá přání na ono „po“. Nepotřebuju, aby tu po mně něco zůstalo něco hmatatelného. Chci mít vyrovnané účty a čistý stůl, až budu jednou odcházet.

 

Kdy jsi objevila svoji osobitost?

Nemyslím si, že bych byla nějak výrazněji osobitá, než kterákoli jiná žena. Pravda ale je, že se můj život hodně změnil, když jsem přestala brát hormonální antikoncepci. Z emočně plochého individua se ve mně probrala bosorka, jejíž emoční výkyvy jsou občas o úraz. Změnila jsem šatník, mluvu i věci, které mi dělají radost. Objevila jsem své dětské emoce: radost z maličkostí a touhu po poznání. Nechávám se jimi unášet. Kam? To nikdy nevím, ale vždycky se na to těším.

Proč puntíky?

Jojo, puntíky jsou moje značka. A mohla bych o tom, proč právě ony, vést filozofické teorie o harmonii v chaosu, jednotlivostech versus celku a vesmírné obloze, ale pravda je samozřejmě prozaičtější. Mnohem dřív než já, se na mánii puntíků vezla kamarádka Lýda. Neoslovovalo mě to, ale kdykoli jsem puntíky potkala, posílala jsem jí je pro lepší den.

A pak jsem jednou narazila na puntíkaté šaty a poslala jí jejich obrázek. Ona mi odpověděla, že si ale myslí, že by slušely mně. A tady přišlo ono velké AHA!

Přiznám se, že album WC panenek mě od první chvíle fascinovalo. A sama jsem jeho pravidelnou přispěvatelkou.

Děkuji za úžasné dopoledne, které mělo svůj „vlastní plán“ a odpovědi na otázky, které budou jistě zajímavé nejen pro mě.

Miluji focení a ukazuji cestu, jak pomocí FOTOGRAFIÍ psát příběh vašeho života, který budou chtít všichni číst...Já a moje cesta >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Stáhněte si e-book zdarma a zjistěte, zda vaše srdce touží tvořit vlastní autentické fotografie.

    5 znamení, že jste srdcem fotografka

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Pojďte se mnou sdílet na FB