Nečekejte a prostě to zkuste!

Poslední dny a týdny jsem prožívala zvláštní rozpoložení. Ať už za to mohly dušičky nebo jen blížící se zima, upadala jsem často do smutku. Nebylo mi do smíchu a Tom už ze mne začínal být nešťastný. Bál se, že za to může on. Skolila ho angína a měl pocit, že mě nechal v tom každodenním kolotoči okolo domácnosti, dětí a zvířat úplně samotnou.

Já se přitom do svého smutku nořila dobrovolně. Nesnažila jsem se ho tajit ani přebít úsměvem.  Kdybych mohla, trávila bych celé dny zachumlaná v posteli s knížkou v ruce.

Moje práce a krásné počasí mě ale smutnit nenechalo. Vždycky se ozval někdo, koho mám ráda a přál si mít krásné podzimní fotky. A já tam vždycky nějaké to místo našla.

Brala jsem je do lomu a pozorovala, jak se příroda každý den mění. Úplně mě to fascinovalo a při čekání na zákazníky jsem tvořila ponuré náladovky.

Teď víc než kdy dřív mi došlo, jak je tvorba napojená na vnitřní rozpoložení. Jak souzním s přírodou, která pomalu, ale jistě, utichá a těší na odpočinek. Jak si mé oči všímají těch detailů, které by v radosti přešly bez povšimnutí.

A tak jsem K Lomu vzala i Ivu s rodinou. Máma, táta, syn a jeho „ségra“ Flo. Už když jsem vystupovala z auta a viděla je se usmívat, rázem jsem se naladila na jejich energii a věděla, že si spolu focení užijeme. A také že jo!

Bylo vidět, jak se na focení těší a to je vždycky záruka úspěchu. Dali si práci s výběrem oblečení a náramně jim to slušelo.

Když mi pak pár dní po focení přišlo na mail poděkování, smutek byl pryč a zůstala opět jen čistá radost.

Ahoj paní fotografko. 🙂

Chtěla jsem ještě jednou poděkovat, protože jsem opravdu moc spokojená.
Nikdy jsme se jako rodina profesionálně nebyli fotit. Pavel párkrát vyslovil přání se nechat vyfotit a dokonce byl i jednou s naším prvním psem – pudlicí Endy u fotografa, ale já jsem to vždycky zazdila. Necítila jsem se nikdy dost hubená, neměla jsem tu správnou délku vlasů, neměla jsem ten pravý outfitek …. Až ukázky tvých fotek mě přesvědčily, že to můžu prostě zkusit, že ty ženy a rodiny, které fotíš také nejsou dokonalé, ale že z tvých fotek sálá pohoda a jsou krásné, i když třeba ne podle parametrů miss. A nelituji, máme sadu krásných podzimních fotek, nádhernou vzpomínku na určité období a jsme to my a to je myslím nejdůležitější. Je pravda, že mi na fotkách trochu ubylo vrásek na čele, ale ty u očí, od smíchu tam jsou a jsem to pořád já. Já vím, píšu o sobě a kluky trochu upozaďuju, ale oni to tak neřeší, v tom mají nespornou výhodu. Jáchym se ptá, kdy se půjdeme zase fotit a Pavel je dodnes nadšený, že našel ten svůj klobouk 🙂

Určitě se na focení zase ozveme, ať už hubenější, nebo s novou hlavou a nebo prostě jenom o rok starší 🙂

Děkuji moc a držím palce ať Tvá cesta za pohodou a spokojeností pokračuje podle Tvých představ.

Iva

Iva to celé tak krásně vystihla. My ženy totiž stále na něco čekáme – až budeme mít o pár kg míň, až nám poporostou vlasy, až bude hezčí počasí… A přitom každá etapa našeho života je kouzelná a patří k nám. Každé kilo a každá vráska. Jsme to my. A to krásné na nás není to vnější, ale vnitřní rozsvícené světýlko. Ta jiskřička v očích, která se jen slabě mihne a já se ji vždy snažím zachytit.

 

Nejsem kouzelnice, to vy umíte kouzlit. Umíte ze smutné fotografky udělat šťastnou ženskou. A za to vám teď moc, všem svým zákazníkům, děkuji!

 

Miluji focení a ukazuji cestu, jak pomocí FOTOGRAFIÍ psát příběh vašeho života, který budou chtít všichni číst...Já a moje cesta >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.