Na skok v Normandii

Před pár dny jsem měla nutkavou potřebu sundat z police krabici plnou vzpomínek a napsat mé nejlepší kamarádce Pídě, jak se má a zda by mi neodpověděla na pár otázek ze života v Normandii.

Petra je moje spolužačka ze střední školy.

Moje dcery se mě často ptají: „Mami, kdo je tvoje BFF?“

Tak se tak zamyslím a mezi prvními mi vyběhne tvář mé milé Pí.

Žije teď ve Francii, je mámou dvou malých holčiček a ženou milého muže. Oba rádi fotografují, a proto mě zajímalo, jak se jim žije a hlavně fotí tam v dáli u toho širého moře.

Otázky jsem psala bez přemýšlení. Naskakovaly mi samy od sebe. A pokud Vás zajímá jejich znění a odpovědi na ně, můžete se začíst právě teď!

Jak se ti žije ve Francii a v čem je jiná?

Francie je jina snad uplne ve vsem. 😀 Sice nas deli jen jedna zeme, takze geograficky jsme si docela blizko (kdyz jim reknu, kdeze je vlastne to « Ceskolovensko », jakoby spadli prekvapenim z visne), ale jinak mi prijde, ze povahy mame znacne odlisne.

Francouzi mi prijdou vice uzavreni, clovek se nedostane « pod poklicku » (ziju na severozapade, v Parizi a na jihu to muze byt vse jinak).

Maji jiny smysl pro humor, ktery mi ne vzdy prijde vtipny.

Jsou take ale velmi zdvorili, kdyz do nekoho vrazite, je to on, kdo se vam omluvi (uz to delam taky 🙂 ) a co se tyce lidi pracujicich ve sluzbach a na uradech, jsou v drtive vetsine mili a profesionalni. Moje starsi dcera je autista a ze vsech pracovniku, se kterymi prijdeme do styku, citim velky profesionalismus a podporu. Prijde mi, ze jsou vsichni do prace nasazeni na sto procent, snazi se delat vse dobre.

Franouzi maji velky smysl pro solidaritu, radi pomahaji ostatnim. Kdyz se jim neco nelibi, jdou do stavky. Jsou hrdi na vse francouzske, podporuji domaci podnikatele.

Radeji utrati penize na kvalitni jidlo a piti nez za obleceni ci vybaveni bytu.

Uzivaji si zivota a mysli na sebe. Rekla bych, ze hlavne zeny dokazou myslet mnohem vice na sebe nez v Cechach. Na druhou stranu mi ale prijde, ze o sobe casto pochybuji a jsou uzkostni.

Vse je to ale jen muj pohled na vec, treba by nekdo jiny, co tu zije, popsal Franoucze uplne jinak. Anebo taky ne. 😉

Zije se mi tu dobre. Ale zilo se mi dobre i v Irsku (tam se mi mozna zilo i lip, Irove byli – a mozna se to za tech osm let nezmenilo – hodne otevreni cizincum) a v Cechach. Srovnavat je pro me hodne slozite…

 

Co na Francii miluješ a co naopak nemusíš?

Nejvic miluju ustrice a sampansky. A to je hlavni duvod, proc se nemuzu vratit do Cech. 😀 Delam si srandu, ale je pravda, ze jidlo a vino je tu proste vyborne. Neni problem sehnat kvalitni potraviny z mistnich zdroju za priznive ceny. Miluju morske plody a tim, ze zijeme u more, si jich muzu uzivat dosytosti.

Co nemusim, je jejich rigorozni striktnost ohledne trhu prace. Na kazde zamestnani vyzaduji prislusny papir a i na pokojsou pomalu dva roky zkusenosti. Proste proslula francouzska byrokracie neni jen fama. Kdo vi, treba to ale take prispiva k jejich serioznosti a profesionalismu…

Take se mi nelibi, ze mali podnikatele plati silene dane a znacne sumy na zdravotni a socialni pojisteni, proto si kazdy dvakrat rozmysli, nez se do neceho pusti… Nejnizsi platy jsou tu temer stejne vysoke, jako socialni davky, a tak se kolikrat ani cloveku « nevyplati » jit do prace…

A maminky davaji deti ve ctyrech mesicich do jesli, aby se mohly vratit do prace, protoze financne proste musi…

Na co se zaměřuješ při focení? Co ti dělá při tvoření radost?

Pri foceni se zameruju prave na to, aby mi to prinaselo radost. Aby me to bavilo.

Kdyz jsem fotila tanecni vystoupeni nebo divadlo, byla jsem v takovem skoro tranzu, protoze ja miluju prostredi divadel a predstaveni. Nasledne vybirani a sestavovani katalogu, distribuce fotek a to vse ostatni okolo pro me bylo nocni murou.

Ted fotim jen pro sebe, hodne na film, neb jsem se citila zahlcena. Mela jsem tendenci udelat vzdy spoustu fotek jednoho okamziku. Takhle udelam jenom jednu a nekdy tu spoust ani nezmacknu, protoze si uvedomim, ze mi ta scena vlastne nic nerika. A ta radost vyzvednout si vyvolany film a pak si doma naskenovat fotky, tomu se nic nevyrovna! 🙂

Take se mi na fotkach z filmu libi ta nedokonalost, v dnesni dobe perfektni techniky… A jelikoz jsem stary melancholik, ma to pro me proste sve neopakovatelne kouzlo. Obcas ale sahnu i po svem canonu 6D, hlavne kdyz fotim sve deti a chci mit nejaky pekny portret.

Vím, že tvůj muž také fotí. Má své fotoaparáty nebo si je občas i půjčujete?

Muj muz ma sve fotoaparaty, ma jich hned nekolik, ale vsechny jedne znacky Fujifilm. Foti zasadne na pevne objektivy. Drive se hodne venoval street fotografii, ale jelikoz ted bydlime na vesnici, musel presedlat na krajinky a deti. 😀 Fotoaparaty si moc nepujcujeme, kazdy jsme zvykly na ty sve.

Mame doma vlastne takovou sbirku. Ja to nepocitala, ale tak kolem patnacti ruznych fotoapartu mame. Od polaroidu po digitaly, na filmy ruznych formatu … chceme si na ne koupit prosklenou vitrinu. 😀 Nektere uz ani nepouzivame, ale libi se nam jako objekty a rozhodne se jich nehodlame zbavit.

Je ve Francii složité živit se jako fotograf?

Jak uz jsem zminovala vyse, je podle me slozite vrhnout se zde do podnikani. Ale myslim, ze zivit se tim da, zalezi, jak clovek sve foceni pojme.

V rodine mame nekolik fotografu, dva manzelovi bratri maji ucty na instagramu s velkym poctem sledovatelu, ten starsi se diky instagramu stal fotografem a zivi se tim a jeho pritelkyne take.

Je to ale trochu o necem jinem nez klasicke portretove, svatebni ci atelierove foceni … Ale i tim se podle me clovek uzivi, musi se ale hodne otacet a moc si nevybirat, jake foceni vezme a jake ne.

Je něco, pro co by ses ráda vrátila do Čech?

No toho je! 🙂

V prvni rade mi blizci kamaradi a rodina. Jsem tu uz osm let a s nikym si nejsem tak blizko, jako s mymi ceskymi prateli.

Moc mi to chybi, to sdileni, porozumeni, smich, proste sdileny cas … Ale je pravda, ze mozna diky te vzdalenosti jsem si hodne uvedomila, jaky poklad ve vas mam!

Take mi moc chybi lesy, louky, vune ceskeho jara. More je krasne, ale studene, neosobni, velke, hlucne, stale menici barvy. Muj pocit krasne vystihuje slavna veta pana doktora z filmu Vesnicko ma strediskova:

« Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle tě dojme. Tohle není země, to je zahrádka. «

A kdy se uvidíme ?

Uz brzy, muj mily Gabrousku! 🙂 Za mesic a par dni zvedame kotvy a vydavame se na expedici do ceskych luhu a haju! <3

Nemusím vám psát, jak už se těším!

 

Miluji focení a ukazuji cestu, jak pomocí FOTOGRAFIÍ psát příběh vašeho života, který budou chtít všichni číst...Já a moje cesta >>
Komentáře
  1. Ivča napsal:

    Zajímaly mě osudy Petruščiné autistické holčičky,pracuji s dětmi,takže to pro mě byl zajímavý vhled… Škoda,že už na jejím blogu nejsou nové osudy… Jinak obdivuji každého,kdo jde žít jinam… Já bych jinde doma nebyla, chybělo by mi to,jak někdo jiný na narážku odpoví hláškou z Cimrmana, z Vesničky střediskové, sounáležitost vrstevníků při vzpomínce na hudbu z dospívání apod. Ráda cestuju,ale jen tady jsem doma..

    • Gabriela Pausa napsal:

      Věřím, že Petra zase někdy přidá na blog aktuální info. Letí to tak moc, že Didda už brzy půjde do školy!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Stáhněte si e-book zdarma a zjistěte, zda vaše srdce touží tvořit vlastní autentické fotografie.

    5 znamení, že jste srdcem fotografka

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Pojďte se mnou sdílet na FB