„Gabriela Pausa – fotograf!“
Je to šest let, co mi moje kamarádka s nadšením řekla:
„Gábi, zdál se mi sen! Vdala ses a jmenovala jsi se Gabriela Pausa! To je super umělecké jméno pro známou fotografku!“
V té době jsem znala Toma pár týdnů, byla zamilovaná až po uši a ten sen se mi fakt líbil… Být ženou Toma, mít příjmení Pausa a ještě ke všemu mě budou lidé znát? Krásně to se mnou rezonovalo. Co na tom, že jsem se právě rozváděla a svatba bylo to poslední, na co jsem v tu chvíli myslela…
Gábinka…
Jako malá jsem byla drobné svobodomyslné stvoření, které bylo neustále v pohybu. Taková malá Rebelka – vzdorovitá, vnímavá a tvořivá. Žila jsem v Rudné, v domě s velkou zahradou a spoustou zvířat. Milovala jsem svou babičku a se sousedovic klukem jsem podnikala různá dobrodružství. Nemít hlad, celý den by nás nikdo nezahlédl…
Máma mi jednou vyprávěla, jak jsme si svépomocí sundali sirky ze svícnu, který byl hodně vysoko pověšený na zdi. A nenapadlo nás nic lepšího, než je škrtat ve skříni pod nutriovým kožichem. Nebo jsme si zakládali vlastní skalku, chodili babičce na skalničky a slepicím jsme vzali krmítko, které sloužilo jako jezírko… Nezapomenutelné bylo i pohřbívání myší, které ulovily kočky – obřad se vším všudy! Nebo jsem ho učila barvy – on byl třetí dítě a já jedináček – moc toho neuměl, a tak jsem ho s radostí vzdělávala. Na základě toho, mi jednou, když už jsme chodili na základní školu, řekl: „Víš co je divný? Že dřív jsi byla starší ty a teď jsem starší já!“
Cítila jsem se šťastná. Měla jsem svůj svět, ve kterém mi bylo dobře. Kreslila si obrázky princezen s vlasy dlouhými až na zem a snila o svém princi…
A Tom? Ten bydlel jen kousek ode mne. Náš příběh začal už v mateřské školce, kde jsme se úspěšně minuli… Já nastoupila a on šel do první třídy… Míjeli jsme se ještě nesčetněkrát, neboť Vesmír, osud nebo jak jinak tomu budeme říkat, přesně věděl, co dělá…
Velká ségra Gága!
Bylo mi pět, když se mi narodila moje mladší sestřička Lucinka. Neměla nejlehčí start do života a ze mne byla rázem velká ségra – Gága.
Vnímala jsem, jak mají rodiče dost starostí s Lucinkou, bojí se, co bude. A já se bála také. Co když mě teď už nebudou mít rádi? Snažila jsem se být vzorná, pomáhat a ve všem byl na mě spoleh.
V době, kdy jsem měla jít do první třídy, jsme se přestěhovali do Prahy. Byt 3+1 bez zahrady a zvířat. Svou přebytečnou energii jsem vybíjela na gymnastice. Žila jsem sportem. Vyhrávala závody.
Nejšťastnější jsem byla, když jsem mohla jet k babičce. A to bylo právě tehdy, když jsem marodila, aby se Lucinka nenakazila. A tak jsem byla, světe div se, každou chvíli nemocná…
Rozbitá Gábi…
Nejvíc mě bolelo, když mi umřela babička. Bolelo to tak moc, že přišla další nemoc. Vážná nemoc, která ukončila mou závodní kariéru a přivedla mě na cestu tvoření…
Několik měsíců jsem si „válela šunky“ na neurologii v Motole, dostávala megadávky antibiotik a užívala si jako na prázdninách. Tvořila barevné obrázky a starala se o malé pacienty. Vážně si na tu dobu pamatuji takhle. Bylo mi 12 a nic mi tam nechybělo. Jako bonus jsem měla každodenní pozornost své mámy.
Gabro…
„Gabro“ mi říkala moje nejlepší kamarádka ze střední. Společně jsme prožívaly naše první lásky a rozchody. Byly jsme krutě „originální“. Na první pohled jsme byly rozdílné a přitom si tak rozuměly.
Nejvíc nás bavilo se vzájemně fotit na černobílý film. 36 snímků a čekání, co z toho bude. Žádný FB ani Instagram, žádné promazávání. Mít ty možnosti, co jsou dnes, byl by nás plný internet…
Maturita, jazykovka, vysoká škola… Každá jsme šly svou cestou, ale to focení nám zůstalo… I naše kamarádství.
Vdaná paní…
Hodně brzy jsem se osamostatnila. Poznala svého prvního muže. Nesplňoval žádné parametry prince a přesto jsme se vzali a měli spolu dvě děti. Od začátku jsme bojovali. Přizpůsobovali se jeden druhému a ani jednomu z nás to nedělalo dobře. Oba jsme podvědomě doufali, že toho druhého předěláme a bude fajn. Byla to velká lekce pro nás oba.
Měli jsme všechno a přitom nic. Byt, auto, děti, psa…
Blížil se konec mé rodičovské dovolené a já řešila, jakou cestou se dám. Milovala jsem focení, ale bála se podnikat. Měla jsem strach, že když toho bude moc, přestane mě to bavit. Od muže jsem stále poslouchala výčitky:
„Kdy už si konečně najdeš nějakou pořádnou práci!“
Moje focení a práce v rodinném centru byla v jeho očích jen zábava. To, že jsem díky tomu měla čas na děti, nevnímal.
Hodně jsme se odcizili. Začala jsem na sobě pracovat, vzdělávala se v oblasti focení. On dál setrvával ve své naštvanosti na celý svět. Jeho nezájem mě naučil naprosté samostatnosti, a tak, když jednou večer přišel s tím, že končí a stěhuje se, popřála jsem mu hodně štěstí.
Nevím, zda právě tohle chtěl. Já sama už takhle dál žít nemohla. Chtěla jsem zpátky svou svobodu. Být zase sama sebou a začít se projevovat.
Konečně dospělá…
Konečně jsem začala dýchat a se mnou i moje holčičky. Získaly najednou tátu, který se jim věnoval a jako bonus spokojenou mámu.
Dospěla jsem. Převzala zodpovědnost za svůj život a život svých dětí. Začala jsem důvěřovat životu. Věděla jsem, že když to dovolím, tak mě povede a ukáže mi tu správnou cestu.
Rozhodla jsem se, že budu raději sama, než s někým za každou cenu. Že si počkám na toho svého prince, o kterém jsem od malička snila. Rozpomněla jsem se na všechno, co měla malá Gábinka ráda. Začala jsem ŽÍT, né jen „pozorovat“ život okolo sebe.
Celý rok jsem byla sama. Všímala si andělských znamení a kamínky mi dodávaly sílu. Nebyla to snadná doba. Věděla jsem, že tohle všechno brzy skončí a bude zase dobře. Uvědomovala jsem si, že nic není náhoda a všichni, kdo mi vstoupili do života, tam měli své místo.
Začala jsem pomalu otevírat své srdce a mít se ráda. Moje fotografie začaly vyprávět příběhy. Vnímala jsem to jako určité poslání. Přinášela jsem radost a posílala do světa krásu. Začala jsem svítit na dálku a přitahovala k sobě ty správné lidi. Sdílela jsem svůj život a dívala se na svět jinýma očima. Při focení jsem se začala napojovat na lidi a když jsem tvořila, přestal pro mě existovat čas…
A pak se to stalo. Oba jsme byli připraveni a naše cesty se mohly konečně spojit!
Já a Tom!
„Přítel přátel, které možná znáte!“ FB mi zobrazil jeho šklebící se profilovou fotku v pravém dolním rohu. Klikla jsem na ni a měla potřebu mu napsat. „Kde ty ses tady vyloupla?!“ Zněla jeho odpověď. Přitom nevěřil svým očím, protože mě už nějakou dobu sledoval na FB. Byl obdivovatelem mých fotek.
I on si v životě zažil své. Věřil na znamení a jedno takové ho přivedlo až ke mně domů. Vybral si tu náročnější cestu – rozvádějící se ženu se 2 dětmi – a přesto věděl, že po tomhle celý život toužil.
Najednou tu přede mnou byl můj vědomý princ, který mě viděl přesně takovou, jaká opravdu jsem. Neměl potřebu mě měnit. Život s ním začal být tak snadný. Nebyly třeba žádné kompromisy. Přijal bezpodmínečně mé děti i zvířata. Společně jsme se začali podporovat a růst…
Je to 6 let, co jsme spolu. Plníme si své sny a jdeme stále dál… Narodil se nám náš společný syn, zrekonstruovali jsme baráček po Tomově babičce a vrátili se zpátky do Rudné. Máme zahrádku a spoustu zvířat. Konečně cítím, že jsem DOMA.