Když se fotí hojnost

Léto v plném proudu. Užívám si sluníčka, dětí a především toho, že má můj muž dovolenou. Díky tomu si v klidu odskakuji fotit. Tuhle svatbu jednoho sympatického páru, tamhle milou rodinu s dětmi a dnes ženu, kterou provází hojnost.

Když mě oslovila Linda, zda bych jí nevytvořila fotografie pro aktualizaci webu, nabídla jsem jí jeden z posledních volných termínů v srpnu. Jaká „náhoda“, že to byl jeden ze tří dnů, které trávila v Čechách. A tak jsme se domluvily, že focení proběhne v pátek dopoledne a místo si upřesníme den předem.

Stává se z toho už takové mé pravidlo. Den před focením se naladím na klientku, přečtu si její webové stránky, kde mě zajímá hlavně její životní příběh. A pak už nechám působit intuici, aby mi naskočilo vhodné místo na focení.

V případě Lindy jsem věděla, že to bude nějaká pěkná zámecká zahrada v centru Prahy. Lákala mě Malá Strana a když jsem jí to napsala, s radostí souhlasila. Vygooglila jsem si jednu parádní zahradu a na fotkách sledovala, jak je situována kvůli sluníčku. Poslední dny bylo nejpodstatnější, zda se na místě nachází dostatek stinného prostoru.

Tchán mi ve čtvrtek hlásil, že se má lehce „ochladit“, tak jsem tuto zprávu s radostí přivítala. Počasí moc nesleduji, ráno vždy vykouknu z okna a dle toho se zařídím. Když mám ale naplánované exteriérové focení, mrknu občas na „Nory“. Ti hlásili, že od 6 do 12 hodin v Praze pršet nebude. S důvěrou jsem vyrazila tvořit. Deštník zůstal doma.

Když jsem vystoupila z auta a běžela na tramvaj, začalo pršet. V tramvaji jsem přemýšlela nad „hojností“. A došlo mi, že teď je déšť darem. A čím více bude pršet, tím větší hojnost to přinese. Pocítila jsem radost, ale zároveň starost, co bude s focením.

Linda se vybavila lépe jak já. Měla deštník, který jí chránil účes. Já jsem se pomalu, ale jistě, stávala „ovcí“.

Po milém seznámení a potykání si jsme zůstaly stát na chodníku, sledovaly oblohu a bylo nám jasné, že jen tak pršet nepřestane. Co teď? První, co nás napadlo, byla káva v Cafe Savoy. Jenže tento nápad mělo více lidí a fronta byla dlouhá.

Místa, která jsem měla v plánu navštívit, jsme kvůli dešti vynechaly. Když jsem zjistila, že Linda byla dříve průvodkyní Prahou, s radostí a důvěrou jsem výběr místa na focení nechala na ní. Důležité bylo, aby tam „nepršelo“ a přitom tam byl dostatek světla.

Dovedla nás do Valdštejnské zahrady. Nádherný prostor chráněný před deštěm, s volným prostorem (pro mou pevnou 135 nutnost) a dostatkem světla. Nikdo tam nebyl. Více jsem si nemohla přát!

Jen co jsme začaly fotit, nastoupila vedle nás hodně velká skupina italských turistů. Nějak jim nevadilo, že tam jsme. Hezky si sedli na židličky (a já si říkala, proč tam asi jsou) a poslouchali výklad svého průvodce. U toho se nejen rozhlíželi po památkách, ale sledovali s úsměvem i naši práci. No a my se bavily. Přišlo nám to fakt vtipné. Někdo už by to třeba rovnou celé zabalil (v případě deště), ale my se nenechaly rozhodit!

Vesele jsme fotily a když už jsem měla pocit, že mi to stačí, přemístily jsme se do jiné „kouzelné“ zahrady. Nebyla to jedna zahrada, ale rovnou několik zahrad vedle sebe. Zahrady pod Pražským hradem byly přesně to místo, které jsem potřebovala. Dokonce přestalo pršet a já se nechala unášet tvořivostí.

Tady nám nehrozila žádná početná skupina turistů. Potkaly jsme celé dvě osoby, jak svačí na lavičce. Jinak byly zahrady naše!

Linda se úplně rozzářila. Byla na místě, které měla moc ráda. Sem se chodívala jako studentka učit a kdybych se nemusela soustředit na práci, nechala bych si od ní vyprávět historii onoho místa.

A když jsem objevila místo, které jsem si pojmenovala „skleník“, tetelila se moje tvořivá dušička blahem. Miluji fotky přes sklo. Většinou fotím ženy u kávy přes skleněnou výlohu. Dnes jsme kávu oželely, o to víc jsem si užila tuhle část zahrady.

 

Jsem tak ráda, že nás dnes kapky deště přivedly právě na tohle místo. Protože kdyby nepršelo, vedly by naše kroky úplně jinam. A já bych nepoznala tahle krásná zákoutí zámeckých zahrad.

Vždycky je všechno tak, jak má být. Důležité je se nenechat vyvést z klidu a zůstat ve svém středu.

Díky za ten déšť! Když prší, začnete si najednou všímat všech „suchých“ míst, kde můžete odložit deštník. Zaměříte se na světlo a jeho intenzitu. I když je pod mrakem, všímáte si, odkud jde a zda ho dostatek dopadá na obličej modelky. Vidíte místa, která jsou suchá, ale současně tmavá. Těm se rovnou vyhnete.

Díky za tuhle nádhernou ženu. Za její příjemnou energii a možnost ji zachytit v její přirozenosti. Dnes mě moje práce opět moc bavila!

Jaká byla moje cesta tvoření se můžete dočíst v mém e-booku „Když fotí žena“. Naleznete tam nejen můj příběh, moji cestu plnou pokusů a omylů, ale i způsob, jakým fotím a jak si nastavuji svůj fotoaparát. A pokud ještě nevíte, zda jste srdcem fotografka, můžete se to dozvědět v e-booku zdarma  „5 znamení, že jste srdcem fotografka“.

Miluji focení a ukazuji cestu, jak pomocí FOTOGRAFIÍ psát příběh vašeho života, který budou chtít všichni číst...Já a moje cesta >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.