Fotit děti? Ano, ale cizí.

Mám ráda focení dětí, zvláště v exteriéru. Je radost jim dát volnost a zachytit jejich osobitost.

Klacek v ruce, vítr ve vlasech a hlavně zapomenout na to, že máma fotí!

Je krásné fotit děti. Ale ty cizí. U nich mám trpělivosti na rozdávání. Usmívám se, i když rodičům tečou nervy. Uklidňuji je, když odchází z focení a mají pocit, že tam opravdu nemůže nic být. Vždy tam něco je.

Už v létě se mi plní termíny na podzimní focení a ateliér je do konce roku během srpna rozebrán. Těch málo termínů, které mám, si pravidelně zamluví ti, pro které jsem jejich „Třeštíková“.

Fotím jednu rodinu za druhou, sleduji, jak „cizí“ děti rostou a nestačím se divit. A pak mi telefon nabídne videa z fotek vlastních dětí a mně dojde, že poslední použitelné fotografie mám z podzimu loňského roku.

Jak je to s tou kovářovou kobylou?

V sobotu bylo nádherné babí léto. Nabídla jsem dětem, že se pojedeme fotit a že je pak za odměnu vezmu do Ikea na kuličky. Na to slyší rády. A tak začaly přípravy.

Holky probraly skříně a měly pocit, že nemají co na sebe. Sebastián odmítl svetr a bundu, kterou jsem mu vybrala. OK, ještě že ty džíny prošly! Také mohl jet v teplákách, jak on rád. V koupelně se nahřívala žehlička na vlasy a probíhaly dohady, zda si nechat uplést copánky nebo nechat vlasy rozpuštěné. Sebíkovi jsem na hlavně vytvořila moderní „chaos“, který mu pak Kiki během vteřiny ulízla rukou. Uááá.

V nestřeženém okamžiku hodila Kája Kikče na obličej make up a ta celá šťastná hlásila: „Konečně se cítím krásná!“ Co bych pro ten její pocit „krásna“ neudělala. A tak jsem to nekomentovala.

Kristýnka. Je krásná i bez make-upu.

Karolína mezi řečí pronesla, že se nechce fotit se sourozenci. Poprosila jsem ji, zda by byla tak hodná a jednu společnou fotku zvládla. Pak že se budou fotit jednotlivě. Souhlasila, ale udělala takový ten puberťácký výraz „to nepřežiju“.

Kiki z koupelny zaslechla jen tu první část. V paměti jí utkvěla informace, že mi stačí JEDNA společná fotka, a tak když jsme dorazili na místo a já vyfotila první společnou fotku, řekla, že máme hotovo a můžeme jet!

Foto, kterému předcházely hodiny příprav a mohlo se jet do Ikea.

Uááá. V tu chvíli se mi začaly bouřit emoce. Vždycky si v tu chvíli uvědomím, že jiní mi za to platí a hodina je pro ně málo a mé vlastní děti se dokáží hodinu chystat, a pak mi má stačit JEDNA fotka!

Ano, napětí mezi mnou a dětmi houstlo. Sebastián, kterému neustále tekla z nosu rýma a focení nikdy neměl rád si hrál s klackem a házel jablka do dálky. Kája s nafouknutou pusou, která se ke mně točila zády a Kiki, která už se viděla v Ikea. Psi, ti jediní reagovali na mé zavolání a tvářili se šťastně.

Umíte si představit mé rozpoložení? Bylo to něco mezi vztekem a bezmocí.

Když řeknete: „Vystrč bradu!“ A on ji vystrčí pes.

Rozhodla jsem se je netrápit. Celé to zkrátit a ušetřit si nervy. Opět mi stačila jen JEDNA použitelná fotka každého z nich.

Sebastiána jsem namotivovala Minie, tu má rád a s ní v náručí se na mě i usmál. To vám bylo tak krásné, vědět, že jeho tam mám. Jeden bod splněn!

Pak přišla na řadu Kája. Ukázala jsem jí, jak chci, aby si stoupla. Řekla mi, že to rozhodně dělat nebude, že by vypadala jako kretén. OK. Napočítala jsem si do deseti a zkusila to jinak: „Tak si udělej vlastní pózu.“ Na to jsem dostala bojovnou odpověď: „Já neumím pózovat!“ Na pomoc si nakonec přivolala Dafné a i tady jsem si mohla udělat fajfku.

Už mám vypozorováno, že když máte možnost se přitulit ke zvířeti, vždycky vás to uvolní. Karol mi sice nedopřála milý úsměv do objektivu, nicméně mi věnovala alespoň jeden pohled.

Kristýnka, která se mi sama dobrovolně nachystala na místo a objala tu naši velkou psí blondýnu, se stihla urazit, protože místo toho, abych ji hned vyfotila, jsem lovila Káji úsměv, který se jí mihl přes obličej. A tak pustila psa a odkráčela ze scény. Přesněji řečeno – odjela na Sebíka odrážedle do dáli. Nepomohla prosba ani přemlouvání.

V ten moment se ve mně zvedla vlna vzteku a já to vše pustila hlasitě ven. Proto nikdy neodsuzuji rodiče, kteří mají před sebou vlastní děti, které nedělají, co se po nich žádá a tečou jim z toho nervy. Mě tam ale neměl kdo uklidnit.

Děti moje pochopily, vycítily mé zoufalství. Možná jim také došlo, že žádné kuličky nebudou. A tak začaly spolupracovat.

Dokonce se domluvily, že mi společně zapózují v listí. Jejich společných fotek mám tak málo, že je každá z nich pro mě vzácná. Člověk by si mohl říct: „Máma fotografka, ty děti se mají! Ty musí mít fotek!“ A ono prdlajs.

S jakou radostí jsem je pak vzala do Ikea. Pořídili jsme morčeti krabice na seno a dopřáli Sebíkovi chvíli v dětském koutku.

A zase za rok, až bude padat listí ze stromů, je poprosím, zda by mi nezapózovali, ale ještě předtím se jako rodina necháme vyfotit u Liduš! Protože můj muž mi slíbil, že jednou za 2 roky to vydrží.

Nevím, zda vám mám teď doporučit svůj e-book Když fotí žena, abyste se naučili fotit a mohli si pořídit krásné fotky svých dětí. Možná bude lepší se to naučit a fotit rovnou ty cizí. Ty se umí tak krásně usmívat, připadáte jim vtipná a oči protáčí jedině po „trapné“ poznámce od svých rodičů.

PS: A stejně mám ty zádové nejraději. Protože kdykoliv se na tu fotku podívám, odehraje se přede mnou celý příběh tohoto dne. Času, který jsem trávila s dětmi v lomu a toužila mít tu JEDNU společnou fotku.

 

Miluji focení a ukazuji cestu, jak pomocí FOTOGRAFIÍ psát příběh vašeho života, který budou chtít všichni číst...Já a moje cesta >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.