Krabice plná vzpomínek…

Moje milé Gabérko!

Takhle mi umí říct jen moje nejlepší kamarádka Petra. Moje BFF, jak by dnes řekly moje dcery. A tenhle titul jí náležitě patří.

Poznaly jsme se v prváku na střední. Byly jsme obě tak jiné a přitom si rozuměly. Naše originalita neznala mezí. Možná jsme ji chápaly jen my, ale o to víc jsme se bavily.

Ona mi vybrala přezdívku „Gabro“ a já jí zase neřekla jinak než „Pí“.

Seděla jsem dnes večer u stolu a přemýšlela nad dnešním dnem. Bylo toho tolik, co jsme s Tomem zažili. Dalo by se toho o dnešku tolik napsat a já si místo toho vzpomněla na Pí.

Sundala jsem si krabici s fotkama a začala se v nich přehrabovat… Krabice plná vzpomínek!

Přátelé jsou jako hvězdy. Nevidíš je pořád, ale přesto víš, že existují. J.M.

Jsme teď od sebe vzdálené tisíce kilometrů. Je to už pár let, co žije Péťa v cizině.  Jejím domovem je Francie. Je fotografka, má dvě krásné malé dcerky a sympatického muže. Nemusíme se vidět denně ani si stále psát, ale jedna o druhé víme. Vidíme se třeba jednou za rok a vždycky navážeme tam, kde jsme minule skončily.

Z našeho setkání mám vždy velkou radost. Je provázeno takovým zvláštním klidem, který z ní a jejího muže vyzařuje. A to je to, co mi dělá dobře.

Je to člověk, před kterým jsem sama sebou a vím, že se jí mohu maximálně otevřít. Pochopí, vyslechne a neodsoudí.

Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád. Elbert Hubbard

Jsem vděčná, že existují sociální sítě a blogy. Díky nim jsme spolu ve spojení. Na instagramu sleduji jejich fotografie stejně jako oni ty mé.

Možná vznikla naše láska k focení právě v době, kdy jsme jezdívaly společně k mé tetě Jarce na hory.

V době školních prázdnin jsme sedly na vlak a teta nás vždy čekala na nádraží. Měla takové malé bílé autíčko s pohonem 4×4 a ukazovala nám krásy Orlických hor. I když byla o 50 let starší než my, měla energie na rozdávání a my se u ní měly vždy náramně.

Vyrážely jsme za zábavou. Zkoušely se líčit, a když už nám to tak slušelo, tak jsme se rovnou i vzájemně fotily na černobílý kinofilm. Byly jsme pak celé natěšené, co z toho bude. 36 snímků a žádné promazávání!

Mladé, krásné a neohrožené. Vyhlížely jsme své „mendožily“.

Že vám ten výraz nic neříká? Nedivím se. Ani strýček Google vám ho nevyhledá. To byla právě součást naší originality. Mendožil byl náš výraz pro potencionálního partnera. To byl takový, který měl všechno, co má ideální partner mít. Tak dlouho jsme ho hledaly! Na druhý pokus nám to přeci jen vyšlo!

Ani nevím, kde se ve mně dnes ta moje sentimentální nálada našla.

Vzala jsem mobil a napsala Pídě zprávu. Vymyslela si několik otázek, na které bych chtěla znát odpovědi. A tak se můžete brzy těšit, co nám Pí odpoví :-).

A ještě pro ty, kdo rádi hádáte, kdo je kdo. Poznáte nás? Dát sem foto z prváku jsem neměla odvahu. Ještě dnes si pamatuji jméno fotografa pana Kadeřábka. I z něj jsme měly tenkrát srandu.

Tak nějak mám pocit, že po dnešním vzpomínkovém večeru mám větší pochopení pro mou pubertální dceru. A to ještě není na střední škole :).

 

Miluji focení a ukazuji cestu, jak pomocí FOTOGRAFIÍ psát příběh vašeho života, který budou chtít všichni číst...Já a moje cesta >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Stáhněte si e-book zdarma a zjistěte, zda vaše srdce touží tvořit vlastní autentické fotografie.

    5 znamení, že jste srdcem fotografka

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Pojďte se mnou sdílet na FB