Mrazivé ráno

Byla středa ráno a já vyrazila fotit. Teploměr ukazoval -13 stupňů!

Měla jsem domluvené focení s Jitkou, kterou znám už roky díky Projektu 365, ale naživo jsme se viděly ten den poprvé. Hlavním objektem nebyla ona, ale její Cestovní deník. Produkt, který voněl novotou. Přinesla s sebou první dva vytištěné kusy.

Nejsem produktová fotografka, ale na Jitky poptávku jsem kývla. Tak nějak jsem tušila, že tohle nebude obyčejné focení „věci“. A nemýlila jsem se. Rozehrálo se tam něco kouzelného.

Sraz byl v Café No22. Krásné prostředí bistra mě potěšilo. Prohlédla jsem si deník a vyslechla příběh.

Dobrodružství mohlo začít. Začaly jsme hledat vhodné ruce. Hostů nebylo dopoledne mnoho, a tak byl výběr snadný. Los padl na milou slečnu servírku. Ochotně souhlasila a dokonce vymýšlela vlastní kompozice. Hned bylo znát, že je srdcem fotografka.

Začalo mě to neuvěřitelně bavit! Jitka oslovila mladého muže, zda by nám mohl zapůjčit své ruce. Samozřejmě souhlasil. Dokonce nám do deníku něco napsal.

V mezičase jsem udělala profilové fotografie i Jitce. Pozorovala jsem, jak se postupně uvolňuje. Nakonec se do toho tak vložila, že byla radost ji fotit. Moc si to užívala a hlásila mi, jak ji to baví.

Jela jsem na své tvořivé vlně. Vnímala prostor, deník i zákazníky. Světlo nám krásně vycházelo vstříc.

Když vešel originálně vypadající mladý muž, jen jsem se na něj upřeně podívala a než si stihl odložit a usadit se, dostal úkol, se kterým bez jediného zaváhání souhlasil.

Bylo neuvěřitelné, jak plynule šel deník z ruky do ruky. Jitka nevěřícně kroutila hlavou. Tohle nečekala. Cítila jsem její radost. Její sen se pomalu stával skutečností. Deník začal „cestovat“.

Byl čas vyrazit do exteriéru. Poděkovaly jsme velice ochotnému personálu. Vyšli nám vstříc úplně se vším, co jsme si vymyslely.

Venku mi Jitka řekla:

Gábi, na tobě je tak vidět, že tohle je tvá vášeň! Ty když fotíš, tak ještě zkrásníš! Škoda, že jsem neměla foťák, aby ses viděla, jak při focení záříš.

Slova Jitky mě dojala. A došlo mi, že jen viděla samu sebe. Já když fotím, tak se měním pro své zákazníky v „zrcadlo“. Navádím je pohybem svého těla a výrazem v mé tváři. Občas to musí být vtipné, když na ženy lehce špulím rty. Ale většina z nich hned pochopí, a nechá se vést. A pak vidí prostřednictvím mě samotné svou vlastní krásu.

 

Cestou k mostu nás zaujala výloha obchodu s dekorativním textilem. Vpluly jsme na prodejnu a na otázku paní prodavačky: „Jak vám mohu pomoci?“, jsme se začaly naráz smát. Stručně jsme vysvětlily, jak by nám mohla být nápomocná. I ona nám s radostí dovolila zvěčnit její ruce v nádherném prostředí plném barevných látek.

U mostu jsme oslovily mladou slečnu. Vypadala, že spěchá, ale stejně se s radostí chytla deníku. A tak to pokračovalo dál.

Deník měnil místa i ruce. Cestoval a lidé se do něj se zvědavostí na okamžik zahleděli.

Jen jeden jediný pán nám s úsměvem odmítl spolupráci. Omluvil se s tím, že měl být už před 5 minutami někde jinde. A zrovna takový elegán!

Studentky, cvičitelka jógy, bezdomovec i cestovatel se psem… Tihle všichni nám s úsměvem a zájmem pomohli vyprávět příběh mrazivého rána.

S velkou radostí a nadšením jsem se loučila s Jitkou. Věděla jsem, že si s sebou odvážím hodnotný materiál. Cestovní deník si sám sestavil úžasný harmonogram své cesty k zákazníkům.

Není nic krásnějšího, než když fotíte produkt s příběhem!

Miluji focení a ukazuji cestu, jak pomocí FOTOGRAFIÍ psát příběh vašeho života, který budou chtít všichni číst...Já a moje cesta >>
Komentáře
  1. Iveta napsal:

    Moc inspirující, děkuji. To bych chtěla umět také. 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Stáhněte si e-book zdarma a zjistěte, zda vaše srdce touží tvořit vlastní autentické fotografie.

    5 znamení, že jste srdcem fotografka

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Pojďte se mnou sdílet na FB